Parlamentní imunita náleží Parlamentu jako celku, nikoli jeho členům. V případě indemnity je tedy chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora. K aktivaci indemnity poslanců a senátorů ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy proto musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem; (2) tento projev musí být učiněn na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů; a (3) tento projev učiněný při jednání komory či jejich orgánů nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby, které mají právo se jednání komory či jejích orgánů účastnit (například prezident republiky či externí expert, jenž je členem komise komory Parlamentu).

K tomu pdfnález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3018/14, ze dne 16. 6. 2015.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.

Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

Toto nařízení stanovuje pravidla upravující povolení fytofarmaceutických výrobků, jež jsou představovány v komerční formě, stejně jako jejich uvedení na trh, používání a kontrolu uvnitř Unie. Toto nařízení má za cíl zvýšit stupeň ochrany zdraví a životního prostředí, přispět k lepší ochraně zemědělské produkce, rozšířit a konsolidovat jediný trh s fytofarmaceutickými výrobky.

Zdroj: Mze ČR, Newsletter č. 2/2015

Od 1. ledna 2015 zahájila Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) dozor u provozovatelů potravinářských podniků v oblasti společného stravování. Kontrola SZPI je primárně zaměřena na společné stravování otevřeného typu zahrnující restaurace, cukrárny a čajovny, rychlé občerstvení, stravovací služby poskytované v maloobchodu a čerpacích stanicích, vinárny a vinotéky, pivnice, výčepy, bary, herny, diskotéky atd. Důraz je kladen na kontrolu hygieny provozu, způsobilost personálu, dohledatelnost surovin a falšování potravin. Oznamovací povinnost V souladu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích je provozovatel potravinářského podniku povinen oznámit zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru. Tyto údaje se při poskytování všech typů stravovacích služeb i nadále oznamují orgánům ochrany veřejného zdraví – tj. místně příslušný krajským hygienickým stanicím, které je neprodleně předávají ostatním orgánům dozoru SZPI a Státní veterinární správě. Nařízení (EU) č. 1169/2011 požadavek na deklaraci údajů o alergenech, se nově rozšiřuje i na nebalené potraviny včetně zabalených potravin pro účely bezprostředního prodeje a pokrmů nabízených ve všech typech společného stravování. Povinnost provozovatelů poskytovat spotřebiteli informace o alergenních látkách v pokrmech je blíže stanovena zákonem č. 139/2014 Sb. kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, který vstupuje v účinnost dnem 1. ledna 2015.

Zdroj: Mze ČR, Newsletter č. 2/2015

Nová povinnost provozovatelů zařízení společného stravování poskytovat informace o alergenních složkách Státní zemědělská a potravinářská inspekce Od 1. ledna 2015 zahájila Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) dozor u provozovatelů potravinářských podniků v oblasti společného stravování. Kontrola SZPI je primárně zaměřena na společné stravování otevřeného typu zahrnující restaurace, cukrárny a čajovny, rychlé občerstvení, stravovací služby poskytované v maloobchodu a čerpacích stanicích, vinárny a vinotéky, pivnice, výčepy, bary, herny, diskotéky atd. Důraz je kladen na kontrolu hygieny provozu, způsobilost personálu, dohledatelnost surovin a falšování potravin. Oznamovací povinnost V souladu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích je provozovatel potravinářského podniku povinen oznámit zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru. Tyto údaje se při poskytování všech typů stravovacích služeb i nadále oznamují orgánům ochrany veřejného zdraví – tj. místně příslušný krajským hygienickým stanicím, které je neprodleně předávají ostatním orgánům dozoru SZPI a Státní veterinární správě.

Zdroj: Ústavní soud ČR, 10. 2. 2015, Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena svoboda projevu stěžovatele.

Zdroj: Ústavní soud ČR, 27. 1. 2015, Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie, tisková zpráva č. 162/14 ze dne 2. 12. 2014.

Směrnice 2004/83 stanoví minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, a směrnice 2005/85 upravuje řízení o posuzování žádostí o azyl a přesná práva žadatelů (Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany a směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka).

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie, tisková zpráva č. 174/14 ze dne 11. 12. 2014.

Směrnice nicméně umožňuje posoudit oprávněný zájem dané osoby spočívající v ochraně majetku, zdraví a života této osoby a její rodiny. Na obrazový záznam pořízený prostřednictvím kamerového systému nainstalovaného osobou na jejím rodinném domě a zabírajícího veřejné prostranství se vztahuje směrnice o ochraně osobních údajů (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů). Směrnice nicméně umožňuje posoudit oprávněný zájem dané osoby spočívající v ochraně majetku, zdraví a života této osoby a její rodiny.

Zdroj: Nejvyšší soud (Ing. Petr Knötig), tisková zpráva ze dne 17.12.2014.

Nejvyšší soud v rámci sjednocování rozhodovací praxe soudů podal výklad § 441 odst. 2 nového občanského zákoníku, na který netrpělivě čekala odborná veřejnost, a to v rekordní době necelých tří měsíců od předložení věci k rozhodnutí o dovolání.

Zdroj: Ústavní soud ČR (Miroslava Sedláčková), tisková zpráva ze dne 16.12.2014.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu a na soudní ochranu.

Ústavní soud v rozhodnutí, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dovodil, že z práva na nedotknutelnost osoby vyplývá právo na plné odškodnění zásahů do fyzické integrity, včetně zásahů způsobených pochybením při poskytování zdravotní péče. Součástí tohoto plného odškodnění je i nárok na náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na to, aby postižený měl zajištěnu základní obsluhu své osoby a mohl vést i při „pokaženém životě“ alespoň život snesitelnější.

Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování takového nejasného podání, vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu, zakládá porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v odepření spravedlnosti. Právě takového restriktivního přístupu se v projednávaném případě dopustil i Nejvyšší soud, pročež jeho rozhodnutí muselo být Ústavním soudem zrušeno.

pdfNález ÚS ČR I ÚS 3106/13 zde

 

Zdroj: Ústavní soud ČR, 6. 11. 2014.

Informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují, a jen zcela výjimečně je možné jejich poskytnutí odepřít na základě principu proporcionality. Takový je závěr dlouho očekávaného precedenčního rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. V něm byl posuzován případ žádosti o informace o mimořádných odměnách ředitele školy ve Lhotě u Vsetína, které mu poskytla starostka obce. O informace žádal bývalý starosta obce. Rozšířený senát ve svém jednomyslném rozhodnutí v zásadě potvrdil a jen ve velmi omezené míře korigoval právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem již dříve v rozsudku ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 – 79.

Své původní rozhodnutí o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů Okresní soud v Kroměříži po necelých dvou letech změnil a svěřil dítě (navštěvující mateřskou školku) do péče otce (stěžovatele). Odvolací soud (Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně) nezletilou následně po půl roce svěřil do péče matky. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozpor tohoto rozhodnutí s provedeným dokazováním, včetně znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, jakož i na absenci zjištění názoru nezletilé. Dále uvedl, že jeho práce na směny jej neomezuje ve výkonu rodičovské péče a pokud by ji výrazně musela nahrazovat babička, sotva by nezletilá navázala tak blízký vztah s otcem, který má.

Česká televize (dále jen ČT), která vyhrála spor proti dlužníkovi televizního poplatku, poukázala v ústavní stížnosti na porušení práva na spravedlivý proces Okresním soudem v Kolíně, neboť jí – jako straně vítězné – nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že vykázané náklady nebyly vynaloženy účelně, jelikož k vymáhání poplatku ČT využila služeb advokátní kanceláře, ačkoliv k tomu nebylo třeba specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali pracovníci právního útvaru ČT. ČT se odvolala na rozsáhlost této agendy a řádné hospodaření.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) zrušilo dnem vyhlášení nálezu ustanovení poslední věty čl. III odst. 2 obecně závazné vyhlášky města Cheb č. 6/2012, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích, ze dne 26. dubna 2012, které zní: „Zákaz provádění pyrotechnických efektů a ohňostrojů se nevztahuje na akce pořádané městem Cheb.“. Návrh na zrušení této části vyhlášky pro rozpor se zákonem podalo Ministerstvo vnitra.

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) zamítl ústavní stížnost, kterou stěžovatel (v daném trestním řízení poškozený) napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl R. Č. původně uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu a bylo nově rozhodnuto tak, že obžalovaný byl obžaloby zproštěn. Stěžovatel se závěrem Vrchního soudu v Praze nesouhlasil a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhal jeho zrušení pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a právem na ochranu vlastnictví.