Dne 6. října 2020 byly Soudním dvorem Evropské unie vyneseny dva důležité rozsudky, které se dotýkají uchovávání a dalšího poskytování provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci. Jde o rozsudky Privacy International v. UK (C-623/17) a rozsudek La Quadrature du Net a další v. Francie a Belgie (C-511/18, C-512/18 a C-520/18).
Podstatou těchto rozsudků je to, že se jimi v podstatě obecně zakazují národní legislativní opatření, založená ustanovením čl. 15 směrnice 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, pokud preventivně ukládají plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Nicméně se zároveň za blíže určených podmínek povoluje nařídit: a) plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů v případě reálné a vážné hrozby národní bezpečnosti; b) za účelem zajištění národní bezpečnosti, boje proti závažné trestné činnosti a předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti, a to na základě objektivních a nediskriminačních faktorů cílené uchovávání provozních a lokalizačních údajů buď určitých kategorií osob anebo vymezených podle geografických kritérií, obecné a plošné zadržení IP adresy přidělené zdroji připojení a také uchovávání údajů o totožnosti uživatelů elektronických komunikačních systémů; c) provedení urychleného uchovávaní provozních a lokalizačních údajů za účelem zajištění národní bezpečnosti a boje proti závažné trestné činnosti.
Článek 15 směrnice 2002/58/ES také nebrání národní legislativě, která ukládá poskytovatelům služeb elektronických komunikací automatizovaně analyzovat a shromažďovat zejména provozní a lokalizační údaje v reálném čase. Stejný případ platí i pro národní legislativu, která ukládá zajistit v reálném čase shromažďování technických údajů o umístění používaných koncových zařízení, ovšem pouze pokud je nutno čelit závažné hrozbě pro národní bezpečnost a jsou splněny další stanovené podmínky.
Dle ÚOOÚ je tak třeba vyřešit otázku, nakolik může s ohledem na obě soudní rozhodnutí obstát stávající pojetí ustanovení § 97 zákona o elektronických komunikacích, které zakládá preventivní šestiměsíční zadržování provozních a lokalizačních údajů, když zároveň si je plně vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, spis. značka: Pl. ÚS 45/17, z něhož vyplývá, že zadržování takových dat „musí objektivně docházet (především pro samotné zajištění služeb a jejich následné vyúčtování) a absence právního zakotvení této povinnosti by vedla k větším škodám v podobě ztráty veřejnoprávních mezí a kontroly“, resp., že „…povinnost sběru a uchovávání provozních a lokalizačních údajů lze tolerovat pouze po přiměřenou dobu. Ústavní soud dospěl k závěru, že není-li období šesti měsíců dobou zjevně nepřiměřenou, což nebylo v řízení z hlediska aplikační praxe ani srovnáním s evropským standardem prokázáno, není jeho úlohou suplovat roli zákonodárce a určovat, že by stačila doba kratší a o kolik kratší doba by byla jediná přiměřená. Jde o lhůtu nejkratší z rozmezí, jaké předepisovala (dnes již neplatná) směrnice o „data retention“, a z evropského standardu nevybočuje.“. Jinak řečeno, tento nález Ústavního soud ČR je jiného názoru, než Soudní dvůr Evropské unie.
Podle ÚOOÚ je proto nutno zvážit, jak naplnit požadavky výslovně uváděné v předmětných rozsudcích Soudního dvora Evropské unie. ÚOOÚ by pak považoval za přiměřené individuální stanovení lhůt pro uchovávání dat. Ty by měly být určeny zvláště pro různé účely (cíle) a s největší pravděpodobností rovněž i pro různé komunikační kanály a též individuálně odůvodněny, tak, aby bylo budoucí vytěžování zadržených údajů pro dotčené subjekty předvídatelné a mohlo obstát.
I když tedy ÚOOÚ nesděluje, kdo a při jaké situaci by měla být tato lhůta stanovována (neboť lhůta šesti měsíců je dosud stanovena zákonným a jednoznačným způsobem - § 97, odst. 3 zákona o elektronických komunikacích), uvádí, že předmětem dalších úvah pak musí být i otázka, do jaké míry k překlenutí nastíněných problémů postačí pouze určitý eurokonformní výklad (tj. v souladu se shora uvedenými rozsudku Soudního dvora Evropské unie), či zda je nutná změna zákona, byť odpověď bude spíše s příklonem k tomuto posledně uvedenému řešení.