V obchodních vztazích se často objevuje, že existuje škála vzájemně si dodávajících i vzájemně od sebe odebírajících podnikatelských osob. Vznikají mezi nimi i křížem pohledávky, které ovšem nelze započíst, neboť se nejedná o pohledávky vzájemně proti sobě jdoucí. Takové podnikatelské osoby se snaží tyto pohledávky (byť vzájemně nezapočitatelné) započíst. Tedy jedná se v takovém případě o jakýsi fakticky prováděný „vícestranný zápočet“ nebo „kruhový zápočet“ . Nejvyšší soud v takovém případě nemá za to, že se jedná o zápočet, ale o dohodu o zrušení nesplněného závazku (dluhu), neboť je zde absence „vzájemně započitatelného (stejnorodého) plnění“ mezi jednotlivými dvojicemi věřitelů.

Nejvyšší soud také odpověděl otázku, zda dohoda o zrušení nesplněného závazku (dluhu) uzavřená v době od 1. ledna 2014 se řídí ustanovením § 572 odst. 2 a 3 (starého obč. zákoníku)., nebo (již) ustanovením § 1981 (nového obč. zákoníku), pak odpověděl, že taková dohoda se řídí takovou právní úpravou, která platila v době, kdy ten který neuspokojený závazek (dluh), jenž taková dohoda ruší, vznikl.

K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 128/2018.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.