Duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, které se projevily ve zdravotním stavu pozůstalých, jsou újmou, která nebyla způsobena přímo škodní událostí (zde dopravní nehodou). Přímou příčinou vzniku onemocnění byl až následek této škodní události – úmrtí blízkého člověka. Příčinná souvislost je proto dána mezi újmou na zdraví pozůstalých a úmrtím blízkého člověka (jejich syna a manžela). Jde proto o postižení druhotné oběti způsobené smrtí blízkého člověka a tuto újmu je nutno posuzovat (odškodnit) podle § 2959 o. z.
Rozvoj duševního onemocnění u pozůstalých je tedy následkem, který je třeba ve výši náhrady nemajetkové újmy zohlednit tak, aby i újma na zdraví takto vzniklá byla odčiněna a jejich utrpení vyváženo. Nikoliv ovšem tak, že by se nároky náležející jinak přímé oběti podle § 2958 o. z. (náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění či další nemajetkové újmy) automaticky a v plném jejich rozsahu přičítaly k náhradě při usmrcení osoby blízké, nýbrž tak, že se přiměřeně zvýší náhrada podle § 2959 o. z. Nejde totiž ani v takovém případě o odčinění zásahu do základního lidského práva na život (osoba, která o něj přišla, nemůže žádnou kompenzaci dostat), nýbrž o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 281/2019, ze dne 14. 4. 2020.
Zdroj: Nejvyšší soud ČR, profipravo.cz