Za obchodní věc ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř. je nutné považovat také závazkový právní vztah, který se z důvodu aplikace ustanovení § 3a obch. zák. podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. řídí obchodním zákoníkem; bylo zde proto možné uzavřít prorogační doložku ve smlouvě, jejíž stranou byl v době jejího uzavření nepodnikatel, přičemž smlouva směřovala k výkonu podnikatelské činnosti v budoucnu.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1137/2015, ze dne 29. 9. 2015.

Ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu.

S ohledem na závěry, k nimž dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 Ústavní soud, nelze konstatovat protiústavnost všech směnečných platebních rozkazů vydaných do 31. 12. 2012, proti nimž byly podány námitky v třídenní lhůtě a které byly rozhodnutím soudu ponechány v platnosti. Pro závěr, zda rozsudek, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl vydán na základě části zákona zrušeného Ústavním soudem, budou proto vždy významné konkrétní okolnosti nalézacího řízení.

I.senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu.

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti čtrnácti stěžovatelů a zrušil usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv na osobní svobodu a na osobní bezpečnost, zákazu nucených nebo povinných prací a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce či radě obce. Pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle [nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)]. Takovéto jednání zahrnuje též sjednání smluvní pokuty výlučně ve prospěch obce, pokud je tak zajišťováno splnění účelu právního jednání obce (smlouvy) vyjádřeného v rozhodnutí příslušného orgánu obce (zastupitelstva obce či rady obce). Opačný závěr, o neplatnosti takového jednání starosty, by byl přehnaně formalistický a rozporný s ústavně zaručeným právem obce na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a 101 odst. 4 Ústavy České republiky.

 

Zdroj: nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2574/14, ze dne 25. 8. 2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Česká republika – Ministerstva financí, neboť neshledal porušení jejích základních práv a svobod.

Předžalobní výzva představuje poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení. Ve vztahu ke zkoumání náležitostí předžalobní výzvy. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy jsou povinny zvážit, zda si je žalovaný vědom výše dluhu i titulu vzniku svého závazku, posoudit, zda na straně žalovaného mohly vzniknout pochybnosti o tom, který závazek má podle výzvy stěžovatele splnit, a zohlednit skutečný účel § 142a občanského soudního řádu, jímž je zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení. Nesplnil-li obecný soud tyto povinnosti, došlo z jeho strany k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces.

K tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4047/14, ze dne 18. 5. 2015.

Parlamentní imunita náleží Parlamentu jako celku, nikoli jeho členům. V případě indemnity je tedy chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora. K aktivaci indemnity poslanců a senátorů ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy proto musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem; (2) tento projev musí být učiněn na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů; a (3) tento projev učiněný při jednání komory či jejich orgánů nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby, které mají právo se jednání komory či jejích orgánů účastnit (například prezident republiky či externí expert, jenž je členem komise komory Parlamentu).

K tomu pdfnález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3018/14, ze dne 16. 6. 2015.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.

Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

Toto nařízení stanovuje pravidla upravující povolení fytofarmaceutických výrobků, jež jsou představovány v komerční formě, stejně jako jejich uvedení na trh, používání a kontrolu uvnitř Unie. Toto nařízení má za cíl zvýšit stupeň ochrany zdraví a životního prostředí, přispět k lepší ochraně zemědělské produkce, rozšířit a konsolidovat jediný trh s fytofarmaceutickými výrobky.

Zdroj: Mze ČR, Newsletter č. 2/2015

Od 1. ledna 2015 zahájila Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) dozor u provozovatelů potravinářských podniků v oblasti společného stravování. Kontrola SZPI je primárně zaměřena na společné stravování otevřeného typu zahrnující restaurace, cukrárny a čajovny, rychlé občerstvení, stravovací služby poskytované v maloobchodu a čerpacích stanicích, vinárny a vinotéky, pivnice, výčepy, bary, herny, diskotéky atd. Důraz je kladen na kontrolu hygieny provozu, způsobilost personálu, dohledatelnost surovin a falšování potravin. Oznamovací povinnost V souladu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích je provozovatel potravinářského podniku povinen oznámit zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru. Tyto údaje se při poskytování všech typů stravovacích služeb i nadále oznamují orgánům ochrany veřejného zdraví – tj. místně příslušný krajským hygienickým stanicím, které je neprodleně předávají ostatním orgánům dozoru SZPI a Státní veterinární správě. Nařízení (EU) č. 1169/2011 požadavek na deklaraci údajů o alergenech, se nově rozšiřuje i na nebalené potraviny včetně zabalených potravin pro účely bezprostředního prodeje a pokrmů nabízených ve všech typech společného stravování. Povinnost provozovatelů poskytovat spotřebiteli informace o alergenních látkách v pokrmech je blíže stanovena zákonem č. 139/2014 Sb. kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, který vstupuje v účinnost dnem 1. ledna 2015.

Zdroj: Mze ČR, Newsletter č. 2/2015

Nová povinnost provozovatelů zařízení společného stravování poskytovat informace o alergenních složkách Státní zemědělská a potravinářská inspekce Od 1. ledna 2015 zahájila Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) dozor u provozovatelů potravinářských podniků v oblasti společného stravování. Kontrola SZPI je primárně zaměřena na společné stravování otevřeného typu zahrnující restaurace, cukrárny a čajovny, rychlé občerstvení, stravovací služby poskytované v maloobchodu a čerpacích stanicích, vinárny a vinotéky, pivnice, výčepy, bary, herny, diskotéky atd. Důraz je kladen na kontrolu hygieny provozu, způsobilost personálu, dohledatelnost surovin a falšování potravin. Oznamovací povinnost V souladu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích je provozovatel potravinářského podniku povinen oznámit zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru. Tyto údaje se při poskytování všech typů stravovacích služeb i nadále oznamují orgánům ochrany veřejného zdraví – tj. místně příslušný krajským hygienickým stanicím, které je neprodleně předávají ostatním orgánům dozoru SZPI a Státní veterinární správě.

Zdroj: Ústavní soud ČR, 10. 2. 2015, Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena svoboda projevu stěžovatele.

Zdroj: Ústavní soud ČR, 27. 1. 2015, Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie, tisková zpráva č. 162/14 ze dne 2. 12. 2014.

Směrnice 2004/83 stanoví minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, a směrnice 2005/85 upravuje řízení o posuzování žádostí o azyl a přesná práva žadatelů (Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany a směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka).