III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Česká republika – Ministerstva financí, neboť neshledal porušení jejích základních práv a svobod.
Vedlejší účastníci (oprávněné osoby) odešli v roce 1984 do emigrace a zanechali zde nemovitost, kterou posléze od státu nabyly jiné osoby. Vzhledem k tomu, že jejich žaloba proti novým majitelům na navrácení nemovitosti nebyla úspěšná, domáhali se žalobou po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 2.838.300 Kč představující finanční náhradu ve smyslu § 13 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy finanční náhradu za nemovitosti, které jim nebylo možno vydat. Soud I. stupně žalobě vyhověl, když s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincovi proti České republice dospěl k závěru, že výše náhrady požadovaná vedlejšími účastníky je s přihlédnutím ke znaleckému posudku přiměřená. Následně odvolací soud rozsudek změnil a uložil stěžovatelce zaplacení náhrady každému z vedlejších účastníků ve výši 86.880 Kč, ve zbytku žalobu zamítl s odůvodněním, že výši náhrady je třeba určit postupem podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona, tedy 1. 4. 1991. Dovolací soud poté toto rozhodnutí zrušil, přičemž odkázal na svou judikaturu, z níž vyplývá, že náhrada by měla být poskytnuta v rozumné výši. Odvolací soud vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu konečně potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým byla náhrada vedlejším účastníkům přiznána v požadované výši.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Hlavní námitka stěžovatelky představuje, stručně řečeno, pokračující polemiku s právním názorem obecných soudů ohledně výše náhrady, kdy se stěžovatelka domnívá, že správně má být náhrada určena postupem podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích – tedy podle cenových předpisů platných k 1. 4. 1991.
Klíčovým pro posouzení projednávané věci tedy byl výklad ustanovení § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud se plně ztotožňuje s výkladem, který obecné soudy učinily, neboť tento výklad koresponduje se stávající judikaturou Ústavního soudu, v níž se Ústavní soud opakovaně vyslovil pro to, aby obecné soudy postupovaly v restitučních věcech tak, aby případné „nedůslednosti“ nebyly vykládány v neprospěch oprávněných osob a aby vždy bylo dosaženo účelu restitučního zákonodárství, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené akty dřívějšího totalitního státu. Takovouto „nedůsledností“ lze dle názoru Ústavního soudu vysledovat právě v ustanovení § 13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého má být výše náhrady stanovena dle cenových předpisů účinných před více než dvaceti lety. V mezidobí však došlo k takové změně sociálních a ekonomických poměrů, že náhrada přiznaná dle tehdy platných právních předpisů – byť tehdy představovala náhradu adekvátní ve vztahu k odňaté nemovitosti – dnes dosahuje pouze zlomkové výše hodnoty nemovitosti. Toto nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se poskytnutí náhrady dříve. Pokud by soudy postupovaly skutečně v souladu s § 13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak by vznikl výrazný nepoměr mezi oprávněnými osobami dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to těmi, jimž mohl být odňatý majetek vrácen, a těmi, jimž navrácen být nemohl a kterým vzniklo právo na finanční kompenzaci. V nyní projednávaném případě by výše náhrady, stanovená podle cenových předpisů ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, nedosáhla ani 1/16 hodnoty odňatého majetku. Takový výklad podle názoru Ústavního soudu připustit nelze.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14
Zdroj: Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu