Za nouzového stavu a stavu ohrožení státu lze podle zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona, mj. omezit svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací. Vláda je oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území (§ 5 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona). Vláda takto může rozhodnut usnesením vyhlašovaným ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud konstatoval, že žádný jednotlivec se nemůže domáhat u správních soudů (v daném případě to bylo u Městského soudu v Praze) tzv. zásahovou žalobou na určení nezákonnosti zásahu vlády podle § 82 soudního řádu správního, byť v daném případě stěžovatel tvrdil, že došlo k zásahu spočívajícímu v zákazu opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště, a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy, kde žalobce místo svého trvalého pobytu nebo bydliště nemá. V daném případě již správní soud (Městský soud v Praze) uzavřel na tom, že se v případě usnesení vlády (krizové opatření) je právním předpisem, jehož vydání ani dopady nemohou být zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Ústavní soud uzavřel na tom, že předmětné krizové opatření je právní předpis. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy České republiky o zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud. Ústavní soud konstatoval, že krajské soudy (jako soudy správní) nemohou tuto pravomoc Ústavního soudu obcházet tím, že sice formálně vzato nebudou rozhodovat o zrušení právních předpisů, ale dovodí si pravomoc rozhodovat o právních předpisech jako o zásazích. Právní předpisy je možno napadnout před Ústavním soudem za dodržení podmínek § 64 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu, tedy podle pravidel řízení ve věcech přezkumu ústavnosti a zákonnosti právních předpisů. žalobou podle § 82 soudního řádu správního se tedy přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak, že se napadnou jeho přímé „účinky“, „důsledky“ apod. Nicméně je třeba podotknout, že Ústavní soud připomněl, že bránit se lze proti konkrétnímu a individualizovanému zásahu, k němuž na podkladě krizového opatření mohlo dojít, a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda v pozici orgánu, který krizové opatření jako právní předpis přijal. V podmínkách posuzované věci to znamená, že se stěžovatel mohl teoreticky soudně bránit proti konkrétním silničním kontrolám (tedy jako proti konkrétním zásahů přijatým a konaným na základě krizového opatření – usnesení vlády). Taková forma ochrany by už nebyla rozporná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a navíc není jedinou ochranou dotčených práv. Jednak samotné trvání nouzového stavu, během něhož vláda krizová opatření vydávala, záviselo na vůli Poslanecké sněmovny, jednotlivá opatření navíc mohla být jako právní předpisy napadena oprávněnými subjekty u Ústavního soudu.
K tomu více nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, spis. značka: Pl. ÚS 34/21.
Zdroj: Ústavní soud ČR, TZ 2/2022
