Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.

Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky jsou zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě.

Zdroj: rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, ze dne 28. 1. 2015

 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, č. j. 8 C 347/2010-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 168.000,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) 168.000,- Kč s příslušenstvím, žalobci c) 122.500,- Kč s příslušenstvím a žalobci d) 122.500,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 7. 2008 došlo k dopravní nehodě, při které řidič osobního motorového vozidla E. H., vjíždějící do křižovatky z vedlejší silnice, nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu D. Š., synovi a sourozenci žalobců, který jel po hlavní silnici a který v důsledku srážky zemřel. Řidič motocyklu jel v místě, kde byla rychlost postupně omezena až na 60 km/hod., rychlostí 121 km/hod. a střetu se snažil zabránit brzděním, naopak řidič automobilu na přijíždějící motocykl nereagoval, ačkoli jej musel vidět. Jestliže by vyčkal s rozjezdem do křižovatky, ke střetu by nedošlo, stejně tak by ke střetu nedošlo, pokud by D. Š. jel rychlostí 60 km/hod. Soud dospěl k závěru, že oba účastníci měli na dopravní nehodě svůj podíl, zavinění řidiče automobilu je ale vyšší, protože tím, že na druhého účastníka vůbec nereagoval, ačkoli jej musel vidět, a především tím, že nedal přednost v jízdě řidiči jedoucímu po hlavní silnici, porušil závažnější právní povinnost. Nedání přednosti v jízdě bez dalšího vede k bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, proto je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjíždí z vedlejší silnice, pouze výjimečně se lze od této zásady odchýlit, např. pokud by splnění povinnosti dát přednost v jízdě zabránila rychlost řidiče vjíždějícího z hlavní silnice. V dané věci soud shledal míru účasti zemřelého řidiče motocyklu ve výši 30 %, proto žalované, které ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, vznikla povinnost plnit z garančního fondu, neboť E. H. nebyl pojištěn pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, uložil povinnost každému z pozůstalých žalobců zaplatit o tento rozsah snížené jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. c) a e) obč. zák.

Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 21 Co 96/2013-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolání neshledal důvodným, soudu prvního stupně pouze vytkl absenci právního zdůvodnění míry zavinění. V dané věci bylo rozhodující, nakolik oba účastníci dopravní nehody dostáli svým povinnostem vyplývajícím pro danou typovou dopravní situaci ze zákona. Za střet vozidel je přitom zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť je jeho povinností dát přednost vozidlům vjíždějícím z hlavní silnice. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici nezaniká pouze proto, že jede nedovolenou rychlostí, tato okolnost může mít jen omezený význam, a to z hlediska míry následků střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič přijíždějící z hlavní (myšleno zřejmě vedlejší) silnice. Hlavní příčinou posuzované dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě ze strany řidiče, který jel po vedlejší silnici, bez toho by k dopravní nehodě a smrti řidiče motocyklu nedošlo, na čemž nic nemění ani jeho spoluzavinění spočívající v překročení přikázané rychlosti o více než dvojnásobek a porušení povinnosti jet vpravo při pravém okraji vozovky. Posouzení míry účasti obou provozovatelů dopravních prostředků na dopravní nehodě podle § 431 obč. zák. soudem prvního stupně je na základě zjištěného skutkového stavu správné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění, z nichž podle jejího názoru naopak vyplývá, že jedinou příčinou vzniku dopravní nehody byla značně vysoká rychlost a způsob jízdy řidiče motocyklu, zatímco jednání řidiče automobilu se na vzniku kolizní situace vůbec nepodílelo. Vznik škody tak ve smyslu § 441 obč. zák. souvisí výlučně s jednáním poškozeného, který porušil obecnou prevenční povinnost, a provozovatel automobilu se své odpovědnosti zprostil podle § 428 obč. zák., což dovolatelka podporuje i odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Cpjf 93/71 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2531/2009, 25 Cdo 4521/2008, 25 Cdo 566/2006 a 25 Cdo 238/2002.

Žalobci ve svém vyjádření namítají opožděnost podaného dovolání a také to, že námitky žalované nijak nezpochybňují závěry odvolacího soudu. Z okolností nehody je dostatečně zřejmé, že oba účastníci měli na vzniku dopravní nehody svůj podíl, přičemž odvolací soud se zde neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Konkrétní míra zavinění byla posouzena a odůvodněna řádně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Citované ustanovení dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle § 427 a § 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002).

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky jsou zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část). Obdobně v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, Nejvyšší soud dovodil, že za takový střet je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, protože na jeho povinnosti dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici nic nemění ani okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici pak může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, ledaže toto překročení je natolik extrémní, že znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.

V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že řidič osobního vozidla vjíždějící do křižovatky z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu, ačkoli jej musel vidět. Řidič motocyklu pak v ne zcela přehledném terénu (podle znaleckého posudku citovaného soudem prvního stupně vyjížděl motocyklista vzhledem ke své rychlosti „z oblasti zakrytého výhledu“ a ještě před střetem spadl) velmi výrazně (dvojnásobně) překročil dovolenou rychlost a navíc se v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nepohyboval při pravém kraji vozovky (jak dovodil i odvolací soud). Je nepochybné, že tím sice zcela nevyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice (neobstojí tedy námitka dovolatelky, že řidič automobilu neměl na střetu žádnou účast), avšak závěr odvolacího soudu, že jednání řidiče motocyklu mělo pouze omezený význam a že za střet ve výrazně většinovém poměru odpovídá řidič automobilu, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vzhledem k okolnostem případu lze za podstatnou příčinu dopravní nehody naopak považovat jednání poškozeného a poměr, ve kterém se dopravní prostředky na střetu podílely, byl minimálně stejný či spíše opačný, zejména pokud by řidič motocyklu vzhledem ke své zcela nepřiměřené rychlosti měl omezený výhled a ke střetu přispěl i svým nekontrolovaným pádem.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.); protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o.s.ř.).

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.